Seminární práce, bakalářské práce, diplomové práce

Ke každé objednávce nejdříve zašleme ukázku textu ZDARMA, na jehož základě se můžete rozhodnout, zdali si přejete

s námi v práci pokračovat.

V případě uvedení telefonního čísla do objednávky Vám zdarma zašleme SMSku při zaslání ukázky i hotové práce. Již nemusíte kontrolovat svůj e-mail.

Vaše zadání, naše zkušenosti
Napište někomu o webu!
E-mail příjemce:
Jméno odesílatele:
Předmět:
Zpráva:

Rady a tipy k usnadnění Vašeho studia


Zde se nachází série článků, které Vám zefektivní a usnadní studium. Pokud máte námět na vhodný článek do této sekce, napište nám a naši zpracovatelé ho vytvoří.


JAK ODSTRANIT NECHUŤ K UČENÍ
ZOBRAZIT CELÉ

Často se užívá rčení, že myšlení bolí. Podobně a snad ještě oprávněněji bychom mohli tvrdit, že  i učení bolí. Doma stejně jako ve škole neustále slyšíme, že se máme učit, přitom sami máme občas pocit, že jde přímo o nadlidský výkon. Raději bychom snad šli i celý den skládat uhlí, než abychom zasedli ke stolu, otevřeli učebnice a sešity a snažili se do hlavy vstřebat něco nových vědomostí.

 

Správná chuť do učení nevznikne sama od sebe. Neustálé napomínání, vyhrožování a nátlak zvnějšku je tou nejhorší motivací k učení, neboť nevychází z přesvědčení toho, kdo by měl být na procesu učení nejvíce zainteresován, tedy samotného žáka nebo studenta.

 

Se schopností učit se z vlastní vůle se možná i někdo narodí. Pro většinu z nás bude ovšem tento požadavek představovat výzvu k vypěstování si něčeho, co ještě nemáme. Skutečně, ač se to nezdá, schopnost učit se z vlastní vůle je možné v sobě vypěstovat. Metod, jako toho dosáhnout, je více, my si zde uvedeme jednu z nejčastěji používaných, založenou na sebekontrole pomocí sledování a záznamů vlastních aktivit.

 

Prvním krokem k posílení vlastní vůle učit se je sebepozorování vlastních učebních aktivit. Poslouží k němu třeba i menší sešitový diář, ti pečlivější z nás si mohou předpřipravit tabulku o větších rozměrech pro celé období, nejméně ovšem několikatýdenní, kdy se chceme posilování vůle věnovat. Důležité je pouze to, aby u každého dne byl zároveň i dostatek místa k zápisu jmen toho dne při domácí přípravě studovaných předmětů, času (ve formátu od – do v hodinách a minutách), který jsme konkrétnímu předmětu věnovali, a k přesnějšímu popisu vykonávané aktivity (například vypracovávání domácích úkolů, opakování starších a učení se nových slovíček, příprava na test, souhrnné opakování před čtvrtletní/pololetní prací a podobně). 

 

Vedení zápisů nám, tedy pokud budeme zapisovat naše učební aktivity poctivě, bez falšování záznamů, v horizontu několika týdnů poskytne dostatek informací ke třem pro úspěch ve škole důležitým oblastem.

 

První námi posuzovanou oblastí bude informace o čase stráveném učením. Získáme ji jednoduše součtem hodin a minut, které jsme během jednoho dne nebo týdne věnovali jakémukoliv vyučovanému předmětu. Už tato základní informace bude mnohdy překvapivá. Zatímco dříve bychom dali i ruku do ohně za to, že v učení ležíme od rána do večera, najednou zjišťujeme, že tomu tak ve skutečnosti není. Čas strávený příjemnějšími aktivitami jednoduše utíká daleko rychleji, zatímco při učení se nesnesitelně vleče, proto ten pocit.

 

Druhou oblastí, na niž se zaměříme, bude "přidělení kvót" jednotlivým předmětům. Nevěnujeme náhodou předmětům, které nás ve škole baví, i doma daleko více času, než těm, které nás až tak nezajímají? Při domácím studiu tak může vznikat až propastný nepoměr mezi  dobou přípravy na jednotlivé předměty. Zavedený zlozvyk je třeba otočit, věnovat víc času tomu, v čem se nám nedaří. Učit se již poznané a naučené je z hlediska celkového úspěchu ve škole ztrátou času.

 

Konečně třetím zdrojem informací bude popis konkrétních aktivit. Při zpětném pročítání pak třeba dospějeme k udivujícím zjištěním. Proč jsem se na pololetní práci, o které vím už čtrnáct dní dopředu, začal učit až včera? Nebylo by lepší příště začít daleko dříve? I toto nám pomohou dobře vedené zápisky odhalit.

 

Každou ze tří oblastí je zapotřebí v náležitém časovém horizontu vyhodnotit. Ideální je hodnotit vlastní aktivity na konci právě uplynulého týdne, není to ale žádným pravidlem. Někdo bude hodnotit častěji, jiný méně často. Důležité je ovšem to, aby hodnocení nebylo jen formální. V zápisech je třeba (například odlišnými zvýrazňovači) odlišit to, co se nám podařilo, od těch oblastí, kde máme ještě rezervy. Na ty je nutné se v "příštím kole" více zaměřit. Někdo bude muset pozměnit své návyky co do délky doby věnované učení, další si příště jinak rozloží dobu učení jednotlivých předmětů, jiný zjistí, že pět minut denně na slovíčka z angličtiny je opravdu málo. Při vlastním hodnocení pomáhá k objektivitě i srovnání provedených aktivit s výsledky, ke kterým nás dovedly.

 

Vypěstování si vlastní silné vůle je tou nejcennější odměnou, jakou můžeme během tohoto procesu získat. Je ovšem odměnou alespoň zpočátku značně vzdálenou, proto bude jistě namístě, když si při dosažení určitého dílčího cíle stanovíme vlastní menší odměnu. Může se týkat například některého z našich oblíbených koníčků.

 

Pokud máme pocit, že se dokážeme dál učit bez vedení denních zápisů, můžeme to zkusit. Pokušení starých návyků ale může být doposud tak silné, že je velmi těžké se jim ubránit. Není proto žádnou ostudou a ztrátou sebeúcty se znovu k vedení zápisů vrátit. Naopak jde o projev samostatnosti a schopnosti náležitě nahlédnout na důsledky vlastního jednání.

 

Některým z nás může napomoci při pěstování vůle učit se společná kontrola a rozbor denních zápisů s jinou osobou. Zvláště tehdy, když neshledáváme ve svém procesu učení žádnou zjevnou chybu, může hodnocení druhým člověkem napomoci k odhalení zdroje problému.     

UČENÍ A INTELIGENCE
ZOBRAZIT CELÉ

Někteří z nás si už možná častokrát povšimli, že zjištěný vysoký inteligenční kvocient (IQ) není ještě stoprocentní zárukou vynikajících výsledků ani ve škole, ani v našem běžném každodenním životě. Jaká tedy vlastně souvislost mezi učením a inteligencí ve skutečnosti je?

 

Inteligenci se obecně přičítá jako jedné z psychických vlastností osobnosti mimořádný význam. Za úspěšného je v moderní společnosti považován člověk s vyšším vzděláním, přičemž zde panuje většinové přesvědčení, že získání akademického titulu je i dokladem o výši IQ jeho nositele. Potenciální klienti jsou vybízeni reklamou v hromadných sdělovacích prostředcích k tomu, aby některý z testů inteligence podstoupili. Testy nejrůznější úrovně a kvality se přitom nabízejí takřka na každém kroku. Výjimečně inteligentní lidé mají potom možnost účastnit se činnosti svého vlastního sdružení. Dokonce i bulvární média se předhánějí v informacích o tom, jak je na tom s inteligenčním kvocientem ta či ona celebrita.

 

Užívání takto osamoceného termínu inteligence se ovšem jeví z dnešní úrovně vědeckých poznatků jako zastaralé a v podstatě nevědecké. Dnes již rozlišujeme různé druhy inteligence. Psychologové zabývající se touto tematikou podrobněji dospěli k definování inteligence abstraktní, mechanické (praktické), sociální, emoční a morální.

 

Abstraktní inteligence je právě onou inteligencí vyjádřitelnou IQ a měřitelnou tak populárními testy. Jde o inteligenci známou více než sto let. Jedním z prvních použití IQ testů bylo testování vojáků při rozhodování o podobě jejich služby v armádě. Dnes se tyto testy používají při obsazování pracovních pozic ve firmách, při hodnocení studijních předpokladů mládeže a podobně.

 

Vyhodnocený test abstraktní inteligence prozrazuje mnoho o schopnosti řešit abstraktní problémy, ale nic více. Povšimněte si, že testy IQ mají jediné správné řešení a jasně zformulované zadání. Připomínají tak příklady z matematiky i s ověřováním správnosti výsledku zkouškou.

 

Mechanická (praktická) inteligence spočívá ve schopnosti vypořádat se s problémy každodenního života. Život nás staví před otázky a problémy, které nemají jednoznačná zadání a řešení. V českém prostředí máme pro tento typ inteligence výstižné označení "zdravý selský rozum", naopak nedostatek tohoto druhu inteligence popisujeme posměšným "teče mu mlíko po bradě". V běžném životě je jen málokdy něco naprosto špatně a zcela dobře. Čistá černá a čistá bílá se vyskytují zřídka, zato nejrůznější odstíny šedi velmi často.

 

Zatímco výzkumy prokazují, že abstraktní inteligence dosahuje u průměrného člověka vrcholu někdy koncem adolescentního období a začátkem dospělosti, praktická inteligence, mimochodem velmi těžko měřitelná, má svůj vrchol daleko později, kolem padesátky, možná i déle.

 

Sociální inteligencí rozumíme schopnost chápat okolní sociální vztahy, dokázat si takzvaně "poradit s lidmi", vcítit se do jejich nálady. Je velmi důležitá ve všech vedoucích funkcích, v účasti na činnosti organizovaných skupin, všude tam, kde spolu lidé musí komunikovat a kde je pro úspěch důležitá plynulá a bezkonfliktní spolupráce. Sociální inteligence se projevuje například tak, že dokážeme dobře odhadnout osobní vlastnosti druhého člověka, víme, kdy je vhodné ustoupit jinému názoru a kdy naopak nekompromisně trvat na svém a tak dále. 

 

Emoční inteligence, vyjádřitelná emočním kvocientem, obdobou inteligenčního kvocientu, vypovídá o schopnosti sebepozorování a sebekontroly, o poznání a kontrole svých vlastních emocí. Jedinec s vysokou emoční inteligencí nemusí být ještě oním pověstným suchým anglickým džentlmenem. On prostě jen ví, kdy je vhodné a kdy naopak nevhodné dát své emoce najevo.

 

Úvahy o morální inteligenci jsou postaveny na poznatcích, že člověk s vysokým IQ nemusí být ještě jedincem zvažujícím důsledky svého jednání v širších souvislostech, konkrétně tedy třeba nemusí mít sociálnější cítění nebo být mravnější než ostatní. Spravedlnost, zodpovědnost, sebeovládání, to vše jsou pro některé jedince prázdné pojmy. Schopnost vnímat tyto morální kvality má mnoho společného s moudrostí, s pochopením reality života.

 

V reálném životě se uplatňují všechny formy inteligence. A je sice pravdou, že školské prostředí je místem, kde vysoká úroveň abstraktní inteligence je téměř zárukou úspěchu, přesto ale zbývá dostatek místa pro uplatnění i dalších typů inteligence. Jiná než abstraktní inteligence je důležitá například při hledání adekvátních a v praxi uplatnitelných řešení nejrůznějších společenskovědních otázek. Takové řešení musí být nejen logické, ale i morálně přijatelné a sociálně citlivé.

 

Pečlivé zvážení a posouzení všech úrovní vlastní inteligence je potom vedle posouzení dalších stránek osobnosti důležitým předpokladem k nalezení optimálního uplatnění v životě.

JAK SE UČIT CIZÍ JAZYK
ZOBRAZIT CELÉ

 

            Naučit se na solidní úrovni cizí jazyk, tedy pokud si pod tím představujeme skutečné dorozumění se a schopnost reagovat na cizojazyčně hovořícího mluvčího, není vůbec jednoduché. Personalisté nejrůznějších firem si nezřídka stýskají, že se před nimi čerství středoškoláci hroutí poté, co mají zareagovat na pár vět v jazyce, ze kterého právě vykonali maturitní zkoušku.

            Základem skutečně úspěšného studia cizího jazyka je slovní zásoba. Slovíčka jsou jako cihly, teprve z nich je možné stavět. Všeobecně úspěšnou kartičkovou metodu k opravdovému osvojení nových slov jsme již popisovali v jednom z předchozích článků, nyní k ní jen doplníme, že u cizího jazyka je důležité postupovat v posloupnosti výslovnost –  čtení – psaní. To znamená, že je zapotřebí ověřit si před samým učením se novým slovíčkům jejich správnou výslovnost. Pokud výslovnost jen odhadujeme,  stává se, že si ji zafixujeme od samého počátku s chybou.

            Správnou variantu výslovnosti si dnes lze ověřit různými způsoby. Řada multimediálních slovníků disponuje funkcí, která po zapnutí označené slovo přečte, někdy dokonce i ve více souvislostech a větných postaveních. Pokud  takový slovník nemáme, můžeme využít stejnou službu na internetu. Pomoci nám může samozřejmě i náš vyučující. Dále je dobré obrátit se na rodilého mluvčího, musíme mít ovšem jistotu, že nám nebude vnucovat nějakou nářeční variantu daného slovíčka. Mohlo by se potom stát, že bychom vyvolávali na tvářích posluchačů pobavený úsměv. Čech, a mluví jako Australan!

            Fonetickou transkripci můžeme najít alespoň v případě angličtiny v různých variantách. Je vhodné se rozhodnout pro jednu a té se držet. Zpravidla je to ta, které se naučíme už na základní škole, i když nemusí být tou nejvhodnější. Nadšenci a experimentátoři se mohou pokusit o nalezení vlastního způsobu transkripce, fantazii se meze nekladou.

            Nyní tedy známe správnou výslovnost nového slovíčka, dokážeme ho správně přečíst. V mozku se nám dříve či později určitý shluk písmen spojuje s určitým pořadím vyslovovaných fonémů. Je tomu ale tak automaticky i naopak? Při studiu cizího jazyka poměrně brzy zjistíme, že obvykle nikoliv. To znamená, že mluvenou řeč může být pro nás obtížné správně zapsat. "Pasivní" schopnost přečíst slovo ještě není "aktivní" schopností slovo napsat. Váháme s pořadím písmen, s jejich zdvojováním, se zápisem velkých či malých písmen a podobně. Teprve když jsme si zcela jistí i v zápisu nového slyšeného slovíčka, můžeme prohlásit, že ho skutečně umíme, že se stalo součástí naší slovní zásoby.  

            Dalším úskalím studia cizího jazyka jsou gramatická pravidla. Bazírování na nich, především na výjimkách z nich, je zálibou některých autorů testů a cvičebnic, ve skutečné praxi ale takovým problémem nejsou. Rodilý mluvčí, tedy pokud to právě nebude jeden z namyšlených Francouzů, který si myslí, že se okolo něj točí svět, nám bez problémů promine užití nesprávné koncovky, předložky nebo času. Důležité je pochopit se navzájem, dohovořit se.

            Tím ovšem nechceme říci, že bychom měli gramatická pravidla úplně ignorovat. Jejich znalost oceníme tehdy, když se dostaneme do kontaktu se psaným nebo mluveným textem, kterému vůbec nerozumíme. Zde je jedinou možnou cestou gramatický rozbor nepochopeného.

            Výhodou je, pokud máme text před sebou v psané formě, na rozbor máme více času a "co je psáno, to je dáno". V první řadě si  všímáme postavení slov ve větě. Tady nám pomůžou základní znalosti pravidel syntaxe. Většina jazyků naštěstí nemá tak rozvolněnou větnou stavbu, jako je tomu v češtině. Nalezení podmětu a přísudku je poloviční výhrou. Další souvislosti se nám odhalí, když si všimneme formy použitého času, pádů ve skloňování, postavení předložek a podobně.

            Toto vše ovšem absolvujeme až tehdy, když jsme si přečetli celý text a nenacházíme v něm žádné souvislosti. Nemá smysl takto postupovat od nepochopené první věty. Je možné, že první větě sice nerozumíme, ale hned druhé ano. Ta nám potom napoví, co mohlo přibližně být obsahem předcházející věty.

            Horší situace nastává při nepochopení mluveného. Slova plynou, my se v nich neorientujeme a propadáme beznaději. Řešení je dvojí.

            Můžeme požádat mluvčího o zopakování jednou řečeného v pomalejším tempu. Pokud neporozumíme ani potom, může to být jednoduše tím, že mluvčí užívá obratů, se kterými jsme se ještě nesetkali. Inteligentní protějšek, který vypozoruje naše rozpaky, obyčejně zopakuje stejnou výpověď jinými slovy sám od sebe. Když ne, požádáme ho o to.

            Úspěšné studium cizího jazyka je kromě píle a soustavnosti také záležitostí jazykového citu. Obecně zde mají výhodu lidé s hudebním sluchem, jejich schopnost zachytit jemné nuance je vyšší než u ostatních. Cit pro daný jazyk si ale můžeme sami uměle navyšovat praktickým tréninkem. Jeho součástí může být četba cizojazyčných knih a časopisů, zvláště těch, které jsou slovní zásobou a používanými obraty přizpůsobené pro cizince. I poslech cizí řeči v rozhlasovém vysílání, využívání příležitostí k rozhovorům s cizinci, sledování nedabovaných filmů, učení se básním a písním v cizím jazyce, to vše  napomůže k úspěšnému osvojení si jazyka.  

ŠKOLA HROU
ZOBRAZIT CELÉ

     

       Otřepané Komenského heslo má u mnohých z nás dodnes hořkou příchuť podvodu a zklamání. Zavzpomínáme si na svá první školní léta, kdy nám slibovali právě ono hraní si, a co z toho ve skutečnosti nakonec je! Jen úmorná dřina a biflování se. O hraní už nikdo nemluví, místo toho nad námi nestále visí Damoklův meč špatných známek. Tento pocit roste v přímé úměře s přesvědčením, že to, co se musím naučit, nebudu nikdy potřebovat.

            Nikde ovšem není řečeno, že si z učení hru nebo alespoň zábavu nemůžeme udělat my sami. Učit se přece nemusíme jen ze svých poznámek, sešitů a suchopárných školních učebnic. Takové nové uchopení problému ale bude vyžadovat daleko aktivnější přístup k učení, než na který jsme byli dosud uvyklí. Sami se musíme rozhodnout, zda jsme k němu vůbec připraveni. Když nic jiného, můžeme ho alespoň vyzkoušet u některých předmětů, v žádném případě nemáme co ztratit.

            Učení je často nezáživné a nudné z toho důvodu, že je nenázorné a málo srozumitelné. To se ovšem dá změnit.

            Vyučující obvykle uvítají aktivní přístup žáků a studentů k oboru, který vyučují. Zároveň rádi tvrdí, že ne pro školu, ale pro život se učíme. Využijme toho a aktivně se ve vhodné chvíli, tedy ne třeba právě před zkoušením, zapojme do výuky kladením dotazů na praktické využití získaných vědomostí. Pokud si dokážeme právě získané nové informace spojit s něčím z praxe, daleko snáze si je zapamatujeme a později jejich znalost osvědčíme během zkoušení a testů.

            Další cestou ke zpříjemnění procesu nabývání nových vědomostí je využití alternativních zdrojů informací. Co nám brání, abychom nezáživnou učebnici a špatně vedené poznámky ze školy odhodili do kouta a neobrátili se jinam? Výklad vyučujícího a učebnice jsou pouze jedním z možných zdrojů informací. Její provedení nám nemusí vyhovovat, tím se nám ale neuzavírá cesta k úspěchu v daném předmětu.

            Dnes je situace taková, že i malé městské knihovny disponují desetitisíci svazků populárně vědecké a zájmové literatury. Při první snaze o orientaci v takovém množství knih možná propadneme zoufalství, potom si ale začneme všímat i takových detailů, jako je signatura svazku a jeho zařazení. Mezinárodní desetinné třídění nám poté dovolí dopátrat se právě té skupiny knih, která se zabývá námi probíranou učební látkou. Pomohou i rozsáhlé encyklopedie a přehledy.

Většina dnešních knihoven má i své internetové stránky. Jejich součástí jsou také on-line katalogy, kde můžeme zadat nejen úplné nebo částečné jméno knihy nebo jejího autora, ale i konkrétní heslo, které nás zajímá.

Pokud si knihu vypůjčíme domů a prohlédneme si ji, častokrát zjistíme, že je srozumitelnější a poutavější než učebnice. Důvodů této skutečnosti může být povícero, hlavním obyčejně bývá ten, že autor populárně vědecké knihy nebyl jako autor naší učebnice omezován počtem stran, které mu byly k dispozici k výkladu dané problematiky. Mohl se tedy rozepsat daleko šířeji, komplexněji a zajímavěji, upozorňovat na jevy, které by jinak zůstaly opomenuty. Nás samotné nalézání souvislostí s tím, co už známe, jen povzbudí k dalšímu studiu.

            Jestliže zde vybízíme k využívání fondů knihoven, neplatí to samé pro využití všech zdrojů na internetu. Zvláště není možné doporučit několikrát přejímané texty a články z různých osobních blogů. Často obsahují řadu na první pohled zjevných chyb a nesmyslů, a to i v případě, kdy se snaží tvářit po stránce grafického zpracování odborně a seriózně. Před takovými informacemi náleží spíše varovat. Solidním zdrojem informací jsou naopak stránky nejrůznějších zavedených institucí a mezinárodních organizací, nemůžeme ovšem zpravidla počítat se zábavnou formou výkladu dané problematiky. Pokud ale potřebujeme základní statistická data, zvláště ta novější, dají se zde nalézt v oblíbené formě grafů a přehledných tabulek.

            Zárukou poutavého a srozumitelného podání jsou televizní populárně vědecké pořady. Pokud projdeme týdenní programy přijímaných televizních stanic, určitě najdeme hned několik pořadů, které se nějakým způsobem vztahují k tomu, co právě probíráme ve škole.

            Když už hovoříme o televizi, je vhodné připomenout kinematografii jako celek. Nejenom populárně vědecké pořady, ale i hrané filmy a polohrané dokumenty jsou často natáčeny podle skutečných předloh a dobových reálií. Sledováním takového pořadu se pobavíme a ještě získáme užitečné informace.

            Vítaným zdrojem informací jsou populárně vědecké časopisy nejrůznějšího zaměření. Přírodovědecká, technická a společenskovědní témata jsou v nich podávána obecně srozumitelnou formou, zároveň ovšem tak, aby měla solidní výpovědní úroveň. Také některé se společenských týdeníků se věnují určitému tématu delší dobu, například formou několikadílného seriálu. Pokud je to možné, vyplatí se tyto informace shromažďovat a zakládat si je do archivu. Později mohou posloužit k přípravě písemných prací, referátů a podobně.     

BIOLOGICKÉ PODMÍNKY UČENÍ ANEB TROCHA TEORIE
ZOBRAZIT CELÉ

 

Nehodláme se na úvod zabývat funkcemi mozku, jen si krátce řekněme, že proces učení zahrnuje z hlediska biologie několik fází. Jsou jimi aktivace, motivace, zájem, ukládání informací do paměti a jejich zpětné vybavování.

Období raného dětství je dobou radostného údivu a nadšení z nových věcí. Toto tzv. apetentní chování, kdy si dítě samo vyhledává podněty, ale časem mizí. Musí být nahrazováno zvnějšku aktivací. Je-li aktivace prováděna správně, může se projevit opět jako apetentní chování, kdy zvídavost a potěšení z možnosti se něco nového naučit převáží nad pocitem nutnosti a povinnosti. Jsme-li tedy  na učení dostatečně emotivně pozitivně naladěni, půjde nám daleko snáz. Takovému naladění by měla předcházet dostatečná motivace. Zapomeňme pokud možno na předchozí neúspěchy a selhání, že jsme něco nezvládli dříve, neznamená, že to nemůžeme zvládnout později. Žít budeme v budoucnosti, ne v minulosti.

Vedle motivace je další podmínkou úspěchu při učení zájem o danou problematiku. Ten totiž zostřuje smysly a nové informace se snáz příjimají. Stávají se pak součástí naší paměti (té se budeme věnovat v samostatné kapitole).

Tím, co je pro studenta ale často klíčové, je uplatnění naučeného při jeho „předvedení” různým způsobem, ať aplikací ve formě nějaké písemné práce nebo při ústní zkoušce. Vybavování z paměti je ovlivňováno mnoha faktory, nejen množstvím informací, které jsme si do ní uložili. Velmi záleží na naší momentální fyzické a psychické kondici a také na různých vnějších faktorech, počasím začínaje a náladou zkoušejícího konče.

PSANÍ ZÁPISŮ A POZNÁMEK ANEB PROČ VE ŠKOLE DÁVAT POZOR
ZOBRAZIT CELÉ

 

Jistě si vzpomínáte, s jakou nelibostí jste na základní škole linkovali sešity, podivovali se nad nutností nějaké jednotné úpravy, bazírování na zápisu data či tématu hodiny. A asi až po letech ocenili ty vyučující, kteří vás naučili správně a srozumitelně zapisovat do sešitu.

Pro efektivně zpracované poznámky z výuky je podmínku jedna zdánlivá banalita, totiž dávat ve škole pozor. Může se stát, že na pořadu hodiny či přednášky není právě zábavné téma nebo že vyučující nemá dar zaujmout. Ale i téma nezáživné se při vhodným uchopení může stát zajímavým a vyučující koneckonců není komik placený za vaše obveselování. Než se soustředíme na samotný výklad pedagoga, měli bychom odstranit vnější a vnitní rušivé vlivy. Těmi vnějšími může být  nějaký hluk, pocity chladu nebo horka, žízeň a hlad. Většině z nich je snadné předjít nebo je promptně vyřešit. Je-li hlukem upovídaný spolužák, zvolme bez pocitů viny jiné místo. Odstranění vnitřních rušivých vlivů není tak snadné. Máme-li nějaký problém, jsme-li zamilovaní, je soustředění na výklad těžké. Někteří odborníci navrhují systém kartiček, kdy jde o to, že myšlenku, která odvádí naši pozornost, si zapíšeme, čímž se jí zbavíme, protože víme, že se k ní ve vhodnou dobu můžeme vrátit.

Jsme tedy soustředění a pozorní a můžeme zapisovat. Vytvořme si pokud možno svůj vlastní styl zápisků, v němž bude mnoho zkratek, symbolů a třeba i tajemných značek. Můžete si vymyslet vlastní nebo používat ty standardní, hlavně nepišme v celých větách a souvětích. Nebojme se plýtvat místem, poznámky psané nahuštěně a od kraje ke kraji nejsou přehledné ani neposkytují prostor k dalšímu možnému doplnění. Pišme nejlépe jen na volné listy, které můžeme v budoucnu podle potřeby nově uspořádat. Různá odsazení nám roztřídí nejen jednotlivé myšlenky, ale i jejich důležitost. Není na závadu poznamenat si i některé dotazy, komentáře, náměty k diskusi, které při výkladu padly. Je žádoucí si poznámky ještě tentýž den doma projít, doplnit je, zvýraznit hlavní myšlenky, připojit nějaký komentář. Tady oceníme i význam okrajů, které neslouží k větší úhlednosti, ale jsou prostorem k  označení např. zvlášť důležitých částí textu nebo poznámkám typu sehnat tuto knihu, pozor: definice.

Na závěr této kapitoly si ještě řekněme něco o metodě TQ3L, která má naučit aktivitě při vyučování a celkové změně postoje vůči němu. Tato metoda je aplikovatelná i na vysokých školách či v různých typech kurzů. Rozšifrujme si tedy uvedenou zkratku.

Tune-in (Zapněte). Vědomě se soustřeďme na informace, které nás čekají. Zkusme se pozitivně naladit, i když nepůjde o nějaké naše oblíbené téma.

Question (Ptejte se). Máloco tak potěší vyučujícího nebo lektora jako otázky, kterými dokážete svůj zájem o látku, neuškodí si ani otázky předem promyslet. Hlavně se neptejte, kdy už bude konec.

Look at the speaker (Dívejte se pozorně na vyučujícího). Tato zdánlivě jednoduchá rada vám především pomůže se lépe soustředit. Kromě toho budete podvědomě vnímat i gesta a celkovou řeč těla padagoga, za kterých se dá hodně vyčíst.

Listen (Poslouchejte). Další na první pohled samozřejmost. Jenže dívat se na vyučujícího a přemýšlet o jeho hrozném účesu je běžné, takže i vědomý poslech je velmi důležitý. podobně jako u vizuálního vnímání také v tomto případě si všímejte nejen řečeného, ale i způsobu, jak je to řečeno. Ironie nebo důraz v hlase jsou významnými signály.

Look over (Udělejte si přehled). Občas si v průběhu výkladu udělejte kontrolu, zda jste neztratili nit, zda zatím všemu řečenému rozumíte. Pokud se začínáte ztrácet, požádejte o opětovné vysvětlení, položte nějakou kontrolní otázku, kterou si ověříte, že je vám vše jasné.

VNĚJŠÍ PODMÍNKY UČENÍ ANEB KDE A KDY
ZOBRAZIT CELÉ

 

 Abychom se na učení mohli soustředit, musíme vyloučit vše, co rozptyluje naši pozornost. Jsou to rušivé zvuky, nedoporučuje se ani poslech tlumené hudby. Jestliže hluk nemůžeme eliminovat (např. hluk z ulice), můžeme si pořídit špunty do uší. Stejně tak bychom měli odstranit i optické ruchy, nerozptylovat se děním za oknem a už vůbec ne mít zapnutou televizi. Pokud takové prostředí bez rušení doma nebo na privátě mít nemůžeme, zkusme si najít své oblíbené místo v nějaké studovně.

Jestliže můžeme v klidu studovat doma, pak máme jistě přinejmenším vlastní psací stůl. Že by na něm měl být pořádek a všechny jen ke studiu potřebné materiály, je samozřejmé stejně jako jeho dostatečné osvětlení.

Můžeme si přečíst něco o biorytmech, ale nejlepší je, když vysledujeme sami na sobě, která doba je pro naše studium nejvhodnější, kdy se nejlépe zkoncentrujeme a kdy je naše výkonnost nejvyšší. Zjistíme tak svůj vlastní pracovní rytmus, který bychom se měli snažit dodržovat. Budeme-li vždy studovat ve stejnou dobu, přizpůsobí se tomu i naše tělo a na učení se naprogramuje.

VNITŘNÍ PODMÍNKY UČENÍ ANEB JAK
ZOBRAZIT CELÉ

 

Základní podmínkou úspěšného studia je schopnost koncentrace. Je velmi ztížená v případech, kdy nás trápí nedořešené spory, hlavou se honí různé problémy a vše je ještě potrženo obavami ze selhání. Rozhodně bychom si měli tedy na úvod tzv. vyčistit hlavu. Můžeme využít různá koncentrační cvičení nebo si o problémech s někým promluvit, ve vážnějších případech i s odborníkem.

Nepodceňujme ani jídelníček, nepokoušejme se studovat ani hladoví, ani hned po vydatnějším jídle. Vhodnými potravinami v průběhu studia je ovoce, oříšky, čokoláda.

Vedle studia si naplánujme i přestávky, vyhněme se práci pod časovým tlakem.

Stanovme si cíle, v průběhu studia spíše krátkodobé a realistické. Měly by být středně obtížné, aby nás jejich zvládnutí potěšilo a motivovalo k další práci. Za splnění jednotlivých cílů si nezapomeňme slíbit odměnu a pak se také odměnit.

Někteří odborníci doporučují napsat si smlouvu se sebou samým, která svou formou závaznosti nás bude průběžně motivovat.

NECHUŤ K UČENÍ ANEB OVLÁDNI SÁM SEBE
ZOBRAZIT CELÉ

 

Máme se učit – a nechce se nám. Běžná situace, která z  mnohých dělá mistry v odkládání, než jsme měli v úmyslu začít s učením, ani jsme natušili, co všechno ještě musíme udělat, od  utření prachu na polici po e-mail příteli. A navíc nemáme náladu a chuť se něco učit. To je ta správná chvíle na přiznání si vlastní slabosti: nechávám se ovládat náladami a rozmary. Nálada a výkonnost kupodivu nejsou na sobě závislé, dělat právě to, na co mám náladu, nemusí vést automaticky  ke kvalitním výsledkům. Často jde rovněž o činnosti, které se učení ani vzdáleně nepodobají, a čekat na správnou náladu na učení by také mohlo být čekáním marným. Najít si důvod, často spíš výmluvu, proč se nám nechce, je jednou z nejjednodušších věcí na světě.

Naplánujte si tedy čas na učení a prostě s ním začněte. Nepřemýšlejte o své náladě, nemyslete na své další aktivity, dejte se do práce. Snažte se naplánovat si úkoly nebo jednotlivé části většího úkolu tak, byste mohli práci dokončit. Moc nevěřte, že ráno je moudřejší večera, že se vám bude zítra za svítání lépe přemýšlet. A pokud jsme úkol dokončili, odměňme se – nebo se alespoň pochvalme.

Mít rozvrh i na volný čas vypadá skoro zrůdně, ale pocit povinnosti, které z takového naplánování vyplývá, nám pomůže při překonání oněch nálad, o nichž byla řeč.

PROBLEMATIKA PAMĚTI ANEB NEŽ TO ZAPOMENU
ZOBRAZIT CELÉ

 

Problematika paměti a zapomínání je velmi složitá, a třebaže zapomínání se nám někdy nelíbí, chrání náš mozek před záplavou nepotřebných informací, které na nás neustále útočí. V rámci našeho tématu ponechme stranou senzorickou, spíše podvědomou, paměť. Při učení jsou rozhodující další dva typy paměti, totiž krátkodobá a dlouhodobá. Krátkodobá paměť je základem pro příjem informací a pro komunikaci s okolím. Nutí nás zapamatovat si více pojmů najednou, a je  proto náchylná k chybám. Většinou jde ale o infomace, které mají samy krátkodobý význam. Chceme-li si něco zapamatovat, je nutné si to uložit do paměti dlouhodobé. O to se právě snažíme v průběhu učení. Aby bylo zapamatování snažší a trvalejší, je třeba umět si vytvářet asociační řetězce, tedy propojovat je navzájem, řadit je do kategorií.

Do procesu učení se zapojují obě mozkové hemisféry, ale v různé míře podle toho, jaký ty jsme. Lidé vizuální využívají více pravou hemisféru, lidé auditivní pak levou. Vizuálním typům bude vyhovovat obrazné znázornění učiva. Nejde přímo o obrázky, ale o různé systémy výpisků, schémat, využívání barev pro zvýraznění, užitečné jsou různé tabule, plakáty, lístečky. Auditivní typ dává přednost mluvenému slovu, při učení by měl využívat zvukové záznamy, číst si nahlas, probírat látku s ostatními. Není ale dobré se jednoznačně definovat a podle toho zvolit jediný styl učení. Naopak kombinacemi obou metod můžeme procvičovat svou méně „schopnou” hemisféru.

Má-li něco být uloženo do dlouhodobé paměti, vyžaduje to – často nepopulární – opakování. Nemá velký smysl opakovat si stále tytéž jednotlivosti. Po čase získáme pocit, že je zvládáme, ale hrozí nám pád do tzv. opakovací pasti, protože v dlouhodobé paměti uloženy nejsou. Májí-li se do ní dostat, musíme je vnímat v kontextu, abychom je si je dokázali vybavit a použít i v pozměněných souvislostech. Znamená to, že např. v jazyce určitý gramatický jev procvičujeme v různých typech cvičení, v matematice vyřešíme více příkladů různé obtížnosti. Někdy mohou pomoci i méně obvyklé pracovní metody jako brainstorming, mapování myšlenek nebo různé mnemotechnické pomůcky. Určitě není na škodu, ovládá-li někdo dobře svou psychiku a je schopný zefektivnit svou činnost různými formami autosugesce, když se umí dokonale soustředit i uvolnit.

CO S TRÉMOU ANEB BOJIM BOJIM
ZOBRAZIT CELÉ

 

Tréma je běžným průvodním projevem, který graduje těsně před zkouškou. Průvodní příznaky trémy se však mohou objevovat už v průběhu samotného studia. Někdy se projevují jako agrese, někdy jako deprese, v obou případech je však výsledkem ztráta koncentrace, může dojít i k úplné blokaci schopnosti učit se. Tréma má i fyzické projevy, většinou jde o potíže s dýcháním, poruchy zažívání, bolesti hlavy.

Strach, jehož je tréma součástí, ja z hlediska přežití vlastně velmi užitečnou obrannou reakcí organismu na hrozící nebezpečí. Správná dávka trémy aktivizuje a mobilizuje k co nejlepšímu výkonu, je ale třeba naučit se ji ovládat. Nenechávejme se hned od začátku ovládat negativními myšlenkami na budoucí neúspěch. Vědomí, že jsme se svědomitě připravovali, nás bude posilovat a tréma nebude mít nad námi takovou moc.

Je užitečné dokázat si upřesnit, z čeho konkrétně máme strach, přesně podle rady Poznej svého protivníka. Mám strach z reakce okolí na svůj případný neúspěch, že si jím pokazím své vyhlídky do budoucna? Bojím se zesměšnění u zkoušky, toho, že jsem vydán na milost zkoušejícího, který mi jako naschvál položí otázku, s níž si nebudu vědět rady? Jsou mou slabou stránkou pohotové reakce, projev na veřejnosti? Jakmile si dovedeme své obavy dešifrovat, můžeme začít pracovat na jejich odstranění. Běžná bývá obava z tzv. okna, tedy situace, že si nebudu moci vzpomenout ani na základní věci. Mimochodem toto okno, neboli krátkodobý úlpný výpadek paměti, je z hlediska biologie docela dobře popsáno. Jde o nahromadění stresových hormonů v krvi v takové míře, že se dostanou mezi mozkové buňky a brání informaci cestě mezi nimi. Pokud se vám to stane u ústní zkoušky, je lepší o tom vyučujícímu na rovinu říci než  se zoufalým výrazem mlčet. Rozumný vyučující vás uklidní a správnými otázkami a nápověďmi k odpovědi navede, popř. vám položí nejdříve otázku jinou.

PÍSEMNÁ ZKOUŠKA ANEB CO JE PSÁNO
ZOBRAZIT CELÉ

 

Pro přípravu na písemnou zkoušku platí mnohé z toho, co je popsáno v částech o vedení zápisů, opakování, vnějších a vnitřních podmínkách učení. Některá  z uvedených doporučení jsou však zvláště důležitá, a proto si je znova připomeňme a doplňme.

Máme dostatek učebního materiálu, správně napsané poznámky, známe termín písemné zkoušky a chystáme se na přípravu na ni. Jako první krok bychom si měli udělat pořádek na pracovním stole, nenechávat na něm nic, co nepotřebujeme k dané zkoušce. Pokud možno materiály ke zkoušce mít stále po ruce, popř. zorganizovat jejich úklid tak, aby zabralo co nejméně času je kdykoli nachystat.

Právě organizace času je jedním z rozhodujících faktorů úspěšného zvládnutí písemné zkoušky. Je důležité, abychom znali sami sebe, své přednosti a své slabiny. Někdo je schopný se naučit kvantum učiva ve stresové situaci den před písemkou, ale není dobré ani na takovou schopnost spoléhat. Zvlášť v případech, kdy se jedná o písemnou práci z cizích jazyků nebo matematiky, kde je nutné učivo také pochopit, ne se jen nazpaměť naučit fakta, jak tomu bývá třeba u dějepisu nebo zeměpisu.

Jakmile víme datum písemné zkoušky, měli bychom začít přemýšlet o organizaci přípravy. Je lepší naplánovat si řadu menších dávek na více dnů než větší objem učiva na několik posledních dnů před písemnou zkouškou. Může se totiž stát, že právě v nich se přihodí něco nečekaného, co zpomalí či znemožní přípravu, ať je to migréna nebo neohlášená návštěva některého z příbuzných. Můžeme si vyrobit plánovací kalendář s časovým odhadem doby k učení i s přestávkami. Učivo bychom si měli rozdělit nejen chronologicky a podle obtížnosti, ale také prostřídat písemnou a ústní přípravu, nové poznatky s opakováním těch starších. Při opakování dejme pozor na tzv. opakovací past, o níž byla řeč v části o paměti. Na úplný začátek přípravy si dejme něco jednoduchého, např. seřazení materiálů, jejich doplnění.

Při učení využijme svobody, kterou mám poskytuje domácí příprava, a preferujme vlastní styl učení. Někdo si potrpí na barevné zvýrazňovače, někdo na lepicí papírky, někdo si vyrábí kartičky, někdo si kreslí. Ať už je styl práce jakýkoliv, dbejme na to, abychom nezapomněli odpočívat. Také zde je možno si vybrat, jakým způsobem chceme přestávku v práci strávit. Někdo využije některou z relaxačních technik, někdo si uvaří zelený čaj, někdo si pustí videoklip, někdo si si zatančí.

Pokud se nám práce nedaří a nepostupujeme podle očekávání, není jistě na škodu probrat problém s někým dalším. Nerozumíme-li učivu, požádejme o pomoc spolužáka nebo (ještě lépe) si domluvme konzultaci s vyučujícím. Jestliže máme spíše problém se soustředěním a s chutí do učení, zkusme se domluvit s několika spolužáky a vytvořit učební skupinu. Samozřejmě se z ní nesmí stát kroužek tlachání o všem možném, je vhodné, aby někdo z přítomných byl schopný organizátor s přirozenou autoritou.

Dobré rady, že den před písemnou zkouškou by měl být odpočinkový a relaxační, asi všichni dobře známe. Blahoslaveni ti, kteří toho jsou schopni. Nicméně v žádném případě nemá smysl dlouho ponocovat nebo dokonce nespat. Zkusme alespoň večer strávit bez nervozity, v klidu si připravme na ráno věci a běžme spát v obvyklou dobu. Vstaňme včas a nasnídejme se, tady už není prostor se něco doučovat a dohledávat. Před písemnou zkouškou raději nehovořme s ostatními,  aby nás zbytečně nestresovali tím, co umí, a hlavně svým vlastním strachem.

Když už máme před sebou text ke zpracování, věnujme mu nejdříve pozornost jako celku. Pečlivě si pročtěme zadání, prohlédněme si a zhodnoťme úkoly z hlediska jejich obtížnosti. Pak začněme těmi nejsnadnějšími, jde-li test, odpovězme nejdříve na otázky, u nichž nemusíme váhat a dlouho přemýšlet. Pak postupujme k obtížnějším částem zkoušky. Ani při samotné zkoušce nezapomínejme na odpočinek, stačí pár hlubokých nadechnutí ke zklidnění. Nemá smysl neustále sledovat ciferník hodinek s ubíhající vteřinovou ručičkou a nechat se jí honit. Stejně tak se nenechejme vyděsit hláškami vyučujícího, jak málo času máme ještě k dispozici a kolik už bychom měli mít hotovo. Pokud se nám podaří vše napsat před časovým limitem, nechoďmě písemnou práci hrdě odevzdat (ani si nevšímejme těch, kteří tak činí). Je lepší si své odpovědi znova projít, ale opravovat je jen v případě naprosté jistoty, že předchozí je chybná.

Samozřejmě se může stát, že písemná zkouška přes veškerou naši snahu nedopadne podle očekávání. Odreagujme se způsobem, který je nám nejpříjemnější. Až se zklidníme, zkusme si udělat analýzu příčin neúspěchu. Podcenili jsme přípravu, nepochopili přesně zadání, nepřipravili správné materiály nebo nás zradila psychika? Dokážeme-li najít důvod selhání, nebude tak těžké se mu příště vyhnout. A nakonec, jedna špatná známka nevypovídá nic o našem charakteru a může být je další vítanou překážkou k dosažení našeho cíle. Naučme se vážit si překážek.

ÚSTNÍ ZKOUŠKA ANEB MLUVITI ZLATO
ZOBRAZIT CELÉ

 

S formou ústní zkoušky se většina studentů setká až na vysoké škole. Na školách nižších stupňů jde spíše o zkoušení před tabulí nebo o přednes referátu, pomineme-li maturitní zkoušku před komisí. Je tristní, jak malá pozornost se věnuje právě referátům, které jsou skvělou příležitostí zkusit si přednes na veřejnosti a naučit se jej připravit. Přitom v řadě zaměstnání je umění správně formulovat myšlenky a zaujmout podmínkou úspěchu. Protože referát je ale okrajovou záležitostí v rámci našeho tématu, věnujme se problematice ústní zkoušky.

V tomto případě není důležité znát jen sám sebe, ale velkou výhodou je i dobrá znalost „protivníka“. V průběhu školního roku bychom si měli všímat i slabostí vyučujícího, zjistit, co pokládá v rámci svého předmětu za důležité, na co klade důraz, na co si potrpí, které autority cituje apod. Při samotné zkoušce ho ale neberme jako nepřítele, největší životní radostí pedagoga není někoho vyhodit a znemožnit. Chovejme se proto přirozeně, uvolněně, ale s patřičnou úctou. Nezapomeňme na vlastní řeč těla, budeme-li se tvářit po každé položené otázce vyděšeně a nechápavě, a při každé, byť správné, odpovědi koktat a stále si mnou zpocené dlaně, ke kýženému výsledku to nepovede. Reagujme nejen na přímé otázky pedagoga, ale všímejme si i jeho drobných gest a grimas: úsměv a přikyvování nás ubezpečí, že jsme na dobré cestě, pokrčení čela či údiv nás mohou včas varovat, abychom své odpovědi začali korigovat. Je skvělé, pokud dokážeme svou nervozitu zvládnout natolik, abychom dokázali přemýšlet přímo u zkoušky, a správné odpovědi tak nebyly jen naučené, ale aby z nich bylo zřejmé, že máme problematiku natolik zvládnutou, že nám nedělá problém vědomosti na místě aplikovat.

Pokud jde o přípravu na ústní zkoušku, neliší se nijak zásadně od přípravy na zkoušku písemnou. Nicméně jisté rozdíly tu jsou. O využití slabostí vyučujících jsme již hovořili. Ústní zkouška oproti písemné nebude pravděpodobně vyžadovat tolik znalostí přesných faktů a bude u ní větší manévrovací prostor pro využití např. obecných formulací či širšího pojetí problematiky (připomínáme jednu z kouzelných epizod z knihy Študáci a kantoři, v níž se student po dotazu pedagoga cože ví o bitvě u Hastingsu, chvíli vzpamatovává z překvapivé informace, že tam kdy nějaká bitva byla, a pak začíná barvitě líčit její krvavý průběh), takže ve velké výhodě jsou nejen ti, kteří mají „dar jazyka“, ale ti s velkým všeobecným přehledem.

A ještě jednu radu na závěr. Zkusme si občas některou z odpovědí předvést nahlas, máme-li odvahu, nahrajme si ji a poslechněme. Kriticky pak svůj výkon zhodnoťme nebo nechme zhodnotit někým kompetentním: jestli jsme dokázali formulovat jasně své myšlenky, jestli jsme „prodali“ všechno, co jsme k problematice věděli, jestli bychom zvládli reagovat na případné doplňující otázky, jestli většinu času neříkáme „ehmm, no, zkrátka, prostě, tedy“.

ZÁKAZNICKÁ
SEKCE
Číslo objednávky:
Heslo:
ZÁKAZNICKÁ
PODPORA
Copyright ©2005 - 2017 Mojeseminarky.cz | Obchodní podmínky, Odkazy

Na Mojeseminarky.cz můžete objednat podklady pro bakalářské práce, diplomové práce, seminární práce a jiná studentská díla. Také zde naleznete TIPY pro psaní
seminární práce, bakalářské práce, či diplomové práce.

Mojeseminarky.cz