Úvaha je z hlediska nároků na stylistické umění jejího pisatele poměrně podceňovaným, ve skutečnosti ovšem jedním z nejnáročnějších slohových útvarů. K podcenění úvahy vede zpravidla to, že jde o text poměrně krátký. Ve skutečnosti dobře napsaná úvaha vyžaduje od svého autora více dovedností než texty nepoměrně rozsáhlejší. Autor úvahy by měl disponovat značnou sumou znalostí daného tématu, schopností analyzovat předložená fakta, vytvářet jejich vzájemné kombinace a nalézat mezi nimi širší, na první pohled méně postřehnutelné souvislosti.      

            Ze souhrnu požadavků na úspěšného autora úvahy vyplývá, že mu musí být  především vlastní schopnost samostatného myšlení. Úvaha je útvarem vznikajícím na základě vlastního zamyšlení nad danou problematikou, bez vlastních originálních myšlenek dobrá úvaha jednoduše nevznikne.

            Zvláštním druhem úvahy, zaměřeným především na zhodnocení, je kritika. Označení kritika by nemělo svádět k pouhému hledání negativních stránek věci. Hodnotit znamená na co nejobjektivnějším základě najít pozitiva i negativa představovaného subjektu ve vyváženém poměru.

            Úvaha není totéž jako výklad. Na rozdíl od úvahy výklad nedává svému autorovi  prostor k vyjádření subjektivního názoru. Zatímco výklad by měl být co nejobjektivnější, neboť jeho posláním je informovat o dotyčném jevu či události právě pro jejich existenci, úvaha směřuje k vyjádření subjektivního stanoviska pisatele, protože existence předmětu úvahy je již dostatečně známa. Úvaha přímo vyžaduje vyjádření pisatelova názoru a postoje. Na základě této skutečnosti potom volíme užití vhodných stylistických prostředků. Aby vyniklo zdůraznění toho, že jde o subjektivní postoj autora, doporučuje se například užití řečnických otázek a vedení pomyslného dialogu se čtenářem.

            Úvaha nechce nalézt definitivní řešení zvolené problematiky. Často může být ukončena poučeným konstatováním, podle něhož je problém daleko složitější, než se na první pohled zdálo, a pisatel se neodvažuje předložit čtenáři na první pohled nedostatečná řešení.  Není ovšem žádnou chybou, když se naopak autor úvahy ztotožní s těmi myšlenkami, které jsou mu osobně blízké.

            Jak bylo konstatováno už v úvodu, úvaha je obyčejně velmi krátká. Ani v takto krátkém textu by ale nemělo být opomenuto jeho základní rozdělení. Po úvodu již následuje  rozbor problému, kterému se úvaha věnuje. Následuje nabídka možných řešení a argumenty ve prospěch jednoho či více z nich. Nesmí chybět závěr. Úvaha zabere zpravidla dvě, nanejvýš tři strany textu.